Turistické cíle

Zámek Bušovice

Dominantou Bušovic, je od svého vzniku v osmnáctém století, jednoduchá, ale o to stavebně hodnotnější budova zámečku rytířů Wiederberger von Wiedersberg. Svým zjevem se zámek řadí k hodnotným barokním stavbám Plzeňska.

Šlechtické sídlo stojí uprostřed vsi, na malém převýšení nad rybníkem. Je to jednopatrová obdélníková stavba s mansardovou valbovou střechou. Vprostřed průčelí vedoucího do malého dvora vybíhá skromná polygonální kaple, krytá stanovou střechou, vybíhající v lucernu zakončenou makovicí. Hlavní průčelí má sedm okenních os, boční strany po čtyřech. Obdélníková okna mají v obou podlažích ostění s uchy, v patře pak doplněné parapety. Fasáda je rozčleněna lisénovými rámci a kordonovou římsou. Přechod mezi fasádou a střechou tvoří masivní, složitě profilovaná, tažená korunní římsa. Tři střední okenní osy na hlavní fasádě předstupují v mělkém rizalitu. Uprostřed je umístěn zdobný portál s výrazným klenákem, nad nímž je z každé strany jedna vztyčená barokní voluta. Kaple má obdobná okna jako zámecká budova, avšak jen v patře, přízemí je bez oken. Dřevěná pavlač dvorní fasády je pozdější přístavbou.     

Přesné datum založení a stavby zámecké budovy není známo. V roce 1717 zámek již zcela jistě stál, protože tento letopočet nesl zvon ve věži kaple. Rozborem stavby a mobiliáře kaple je možné upřesnit její vznik těsně před rok 1710. V té době vlastnil Bušovice Jan Rudolf Antonín z Vidršperka.

Autor stavby také není jednoznačně určitelný. Kritickým stavebním rozborem však lze dojít k autorství Jakuba Augustona mladšího. Vyplývá to především z výzdoby vstupního portálu, ostění oken a tělesa kaple vystupujícího z dvorní fasády. V každém případě však budova patří k jeho mladším samostatně projektovaným stavbám.

Přízemí budovy je členěno do sedmi místností zaklenutých valenou klenbou s lunetami, plochu osmé zaujímá čtyřikrát pravoúhle lomené schodiště vedoucí do patra, ústící do malého prostoru před panskou oratoří, spojenou s kaplí (původně zasvěcenou sv. Josefovi) a dnes zrušenou. Prostorem kaple je veden stavební výtah, který tam byl instalován koncem 80. let 20. stol. pro manipulaci s knihami. Naštěstí se stavebně budovy nedotýká. V I. patře se zachovaly v původním stavu  dvě rohové místnosti do dvora a  prostor před kaplí. Původně tři místnosti za hlavní fasádou byly vybouráním příček propojeny v prostorný sál zaujímající polovinu patra, možná v době, kdy budova sloužila jako škola.

Zámek po smrti svého majitele přešel na Helverseny a později byl prodán městu Plzni spolu s místním poplužním dvorem. V zámku sídlila hospodářská správa dvora, po jeho zániku pak lesní úřad, který spravoval městské lesy. Škola sem byla umístěna v r. 1830, zrušena pak byla v r. 1977.

Od r. 1986 je v zámku depozitář Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje, když byl mezitím prázdný a chátral. Knihovna provedla opravu a zpevnění budovy pro její využití k deponování literatury. Oprava byla dokončena v r. 1989. Protože však nevyhovoval především stav střešní konstrukce, byla zahájena další důkladná rekonstrukce střechy a oprava fasády v r. 2000.

Při otevření makovice byla nalezena dvě zaletovaná pouzdra v nichž byly mimo jiné uloženy zápisy o provedených opravách. K poslední opravě byla pořízena následující zpráva, která byla uložena do jednoho z pouzder a opět vrácena do makovice ve věži kaple.

Zámek není přístupný veřejnosti.

Naučná stezka Kokotské rybníky

http://www.plzenskonakole.cz/cz/naucna-stezka-kokotske-rybniky-byla-otevrena-725.htm

Ostrý (Čertův) kámen

Pověst o ostrém kameni

Pověst o Ostrém kameni

Když přišel do Skokova statku v Dýšině nový čeledín chumelilo se, že nebylo na 5 kroků vidět. Dorazil na samý večer, takže ho nezastihla noc na cestě. Hospodář i čeládka sedali právě k večeři, když přišel celý zapadaný, v beranici, v dlouhém kožichu a v těžkých holinkových botách. Sedlák ho srdečně přivítal, selka mu vzala promočený kožich, boty postavila za kamna a oba ho zvali, aby s nimi povečeřel. Nedal si dvakrát říkat, sedl za stůl a pustil se do horké praženky. Při tom vypravoval, jaká že je to venku slota. Jak jsou cesty zaváty a že je rád, že došel za dne. „Ale přece jsem si všiml, pantáto, jakou to tu máte skálu na dvoře"? Hospodář jen mávl rukou. Je to kámen, ohromný kámen. Ten tu už překáží dávno, co statek statkem stojí. Také už jsem si lámal hlavu, jak je odtud dostat. Ale je to marné. Čert aby jej vzal. Po těchto slovech vmetl vichr hrst sněhu do okna, až to zadrnčelo, meluzína v kamnech divoce zahvízdala. Pak vše okamžik utichlo – bylo slyšet, jak v chlévě zabučely krávy a zařinčely řetězy, ale zase hned všechno zaniklo v skučení větru.

„Slyšels" ? V chlévě se něco děje! „ Jdi se podívat, mě se zdá, že tam něco není v pořádku“, řekla selka hospodáři. Ten vstal, vzal beranici, natáhl kabát a vyšel ven. Přešel po záspi a otevřel dveře do chléva. Nahlédl dovnitř a strnul. Těsně před ním se šklebila ze tmy ohavná ďábelská tvář. Zelené oči, krátké růžky, ohrnutý nos, vyplazený jazyk. Skok byl hrdina, ale tohle bylo trochu mnoho. Chtěl opět přirazit dvéře, ale tu se ozval skuhravý hlas: „Volals´ mě hospodáři, tu mne máš. Odnesu ti kámen, ale dáš mi svou duši“!

Sedlák se rychle vzpamatoval, zaváhal a povídá: „Dobrá, dám ti ji, ale ne tak snadno. Ty ten kámen odneseš tamhle na ten vrch za hranice plzeňských a rokycanských lesů a to než kněz odslouží ranní mši svatou – platí“! Čert se ošíval, vrčel, skuhral, ale pak přece svolil. Ráno seděl hospodář u okna a hleděl upřeně na dvůr. Už se nechumelilo, ale obloha byla šedá, zatažená. V tom se ozval zvon jak vyzváněli na ranní mši. Čert se objevil pod kamenem. Na dvoře nebylo nikoho, jen vítr tu vířil sníh ve vzduchu a smetal jej ze střech a smetal jej na zápraží. Najednou zdvihl čert balvan, zafuněl a už ubíhal k lesu. Sedlákovi u okna běžel mráz po zádech, podaří-li se sázka čertovi. Bál se o svou dušičku a už si v duchu maloval strašlivá muka pekelná.

Zatím se čert hnal po polích přes údolí a drápal se do strání. Hekal, funěl, prskal, ale břímě bylo příliš těžké. Klouzal, nazpět padal, bořil se do závějí, ale zase lezl po strmých svazích a dral se zavátými houštinami.

Skok přecházel na zápraží, když se ozval příšerný jekot jako když vichřice vyrazí ze skal a letí po lesích. Vzápětí vyšli lidé z kostela.

Sedlák věděl co se stalo – čert nedošel. Chybělo mu jen několik kroků k hranicím plzeňského lesa, když kněz dokončil mši.

Kámen ztratil svou zázračnou lehkost, přimáčkl čerta k zemi, ten zaskučel a bylo po něm.